WYOMING >>Zpět<<
(podle Th.J.Abercombie, National Geographic, 1/93, zkráceno, překlad)
Wyoming:
rozloha: 98 809 sq.miles ( 253 325 km čtverečních)
počet obyvatel: 465 tis.,
hlavní města: Cheyenne, Casper, Laramie,
průmysl: hornictví, turistika, veřejně prospěšné práce,
zemědělství: dobytek, vojtěška, cukrová řepa,
vlajka: bílý bizon v modrém poli.
Země kovbojů a horalů, Wyoming, bývá nazýván „Stát rovnosti“ pro pokrokovou právní úpravu postavení žen ve společnosti. Svůj původ to má zejména v tom, že v roce 1869 se Zákonodárný sbor pro území Wyomingu stal prvním vládním orgánem světa, který zajistil ženám právo volit a zastávat veřejné úřady. Byl to radikální krok, to jistě, ale nikoliv revoluční: tehdy tam bylo šest mužů na jednu ženu, která měla dostatečný věk na to, aby mohla volit.
Lidé říkají, že život ve Wyomingu jim dává pocit svobody. Při autorově zimní cestě tímto nezkroceným státem viděl, jak si tento pocit musí zasloužit. Ti, kteří se obávají, že charakter Američanů se stává příliš jednotvárným, mohou klidně spát: hraničářský duch stále žije a prospívá.
Jméno Wyoming pochází z indiánského slova, ale nikoliv z jazyka místních Šošonů nebo Arapahů. Je to slovo z jazyka Indiánů Delaware, kterým bylo nejdříve pojmenováno údolí Wyoming Valley v Pensylvánii. Znamená to „velké říční roviny“ a tomuto státu patří právem, protože se rozkládá na kontinentálním rozvodí, což dosvědčuje řada vyschlých jezerních ploch.
Tady je stále ještě architektem Bůh. Proti jeho katedrálovým horám a děsivě nekonečným preriím jsou všechny lidské rafinovanosti pouhými nicotnostmi. V nejvzdálenějším severozápadním rohu Wyomingu sousedí prudce se zvedající majestátní Tetonské hory s praotcem všech národních parků: Yelowstone.
Žádný jiný stát (v USA) nemá tak málo obyvatel - pouhých 465 000. Nejsou tu žádná velká města. V největším z nich, hlavním městě Cheyenne, žije 50 000 obyvatel.
Řidičský průkaz se tu vydává od 14 let, ale jen k jízdě do školy. Manželka jednoho zdejšího farmáře říká: „Heidi už taky řídí auto a ušetří mi to denně dvě cesty dlouhé 30 mil k autobusu a zpátky“. Umět řídit auto se vám ve Wyomingu velice sejde. Tady, kde obloha tvoří polovinu člověčího světa, můžete vyzkoušet co ve vás opravdu je a budete na to mít vždycky dost času. Jak autor projížděl kolem drbajících se dobytčat a ovcí - sem tam i kolem stáda domestikovaných bizonů - pomáhala mu country and westernová muzika zvládnout ty nekonečné míle: „Ruce, které celý den tvrdě pracují, potřebují obejmout něco milého ...“.
U dvouproudové dálnice, směřující k hranicím s Nebraskou, stojí návěstí, na kterém si můžete přečíst:
LOST SPRINGS POP 9 (počet obyvatel),
ELEV 4996 (nadmořská výška) - je uvedena ve stopách = 1524 metrů.
Tohle město tvoří čtyři domy a kdysi to bývala rušná železniční zastávka, kde se nakládal dobytek. Dnes se dobytek na trho dváží kamiony přímo z rančů. Rančeři tak potřebují méně kovbojů ke hnaní dobytka a to znamená i méně zákazníků pro obyvatele L.Springs. Vyjma vzdáleného zakvílení vlaku s uhlím je tu mrtvé ticho. Clara Stringhamová, majitelka obchodu se starožitnostmi říká: „Dnes tady zůstalo jen pět obyvatel“. Kolem ní jsou vystaveny stopy včerejška - rezivé ruční pumpy, sposty skleněného nádobí od Woolworta, kovbojské romány z druhé ruky a hodiny, které ze starých automobilových poznávacích značek Wyomingu vyrábí její manžel Bob. Ten dodává: „Přesněji řečeno, Claro, až náš syn narukuje na vojnu, zbudeme tu jen čtyři“.
Starostkou L.Springs je Leda Priceová, energická žena po čtyřicítce, která vede Lost Bar naproti přes ulici, kde dřív bývala banka. Ostatní obyvatelé města jsou na nákupu ve 25 mil vzdáleném Douglasu. Na otázku, proč L.Springs potřebuje starostu, se zatváří uraženě: „Musíme být nejmenším evidovaným městem v Americe, které má vlastní poštu“, odpovídá. „A tak samozřejmě potřebujeme mít starostu! Někdo se musí přesvědčit, jestli se ulice upravuje. A taky dohlížím na úpravy naší staré radnice. Ještě pořád se v ní konají svatby a slouží i při jiných příležitostech. Mám na starosti i dodavatele, kteří v našem parku instalují moderní vybavení. Musím si přece zasloužit svůj plat - tři (3!) dolary ročně“.
S výjimkou července a srpna ve všech ostatních měsících roku bývá hlavní wyomingská dálnice I-80 uzavřena kvůli sněhu. V hrůzném blizzardu na jaře 1984 zmrzlo 200 000 ovcí a dobytčat. V říjnové bouři skoro přišel o život pastevec ovcí, původem Bask, Sebastian Legarretaechevarria. Vyprávěl svůj příběh v Rivertonu, kam ho dopravili zachránci. Má na sobě pytlovité vlněné kalhoty a červenou kostkovanou košili a neustále nervózně pokuřuje. Povídal u jeho malého ovčáckého vozu, který mu neposkytuje víc, než místo pro palandu, pořádná železná kamna a pár pytlů se zásobami potravin. Tohle je jeho domov a v něm jezdí za stády ovcí, která patří jeho zaměstnavatelům. Jeho dva psi, Pinto a Montes, poskakují kolem a dožadují se, aby je podrbal za ušima. Stejně jako jejich pán dychtí po tom, aby se už vrátili na venkov. „Města jsou příliš přecpaná, nejsou vůbec přátelská. Dávám přednost tomu být se svými zvířaty“, říká Sebastian. „Je v nich mnohem víc lidskosti než v lidech“. Odvinul tlusté obvazy z opuchlých rukou - co nevidět mu z nich odpadnou nehty - stahuje si botu, to na úvod svého povídání. Prsty na noze má uhlově černé, jak mu je poznamenal mráz. Přesto se usmívá. Ví, že měl štěstí, že vůbec přežil. „Rozbil jsem tábor na Crooks Mountain, kam jsem přihnal 1700 ovcí, když udeřila bouře“, říká. „Všechno bylo rázem bílé. Nemohl jsem najít cestu zpátky ke svému vozu. Bylo to prvně v životě, co jsem zabloudil. Dva dny jsem prochodil skrz závěje a bál jsem se zastavit. Když jsem přecházel Willow Creek, probořil jsem se po pás do vody. Potom už jsem nedokázal hýbat nohama. Doplazil jsem s pod korunu borovice. Vyškrtal jsem všechny zápalky. Neměl jsem žádné jídlo. Další tři dny jsem proležel pod tím stromem a napolo jsem šílel zimou. Snil jsem o tlustých steacích s houbovou omáčkou. Nakonec jsem prosil Boha, aby mě povolal k sobě“. Záchranný tým, vedený tamním šerifem, ho našel 15 mil od jeho vozu. „To tihle psi mne zachránili“, říká Sebastian. „Zůstali tam se mnou. Choulili jsme se k sobě, abychom si udrželi teplo. Neprodal bych je ani za milión babek“. Sebastianova nehoda se přihodila blízko průsmyku South Pass, kde je kraj rozježděný stopami vozů, sledujících starou Oregonskou cestu. Je tu mírné stoupání, dostatek vody a píce a tak přes 7412 stop (2260 m) vysoký South Pass vedla nejsnažší cesta pro vozy směřující na druhou stranu Skalistých hor.
Nebýt průsmyku South Pass, možná by byly Spojené státy menší, než jsou. Po Oregonské cestě, objevené roku 1840, přešlo přes hory 350 000 pionýrů. Tito osadníci svým kulturním vlivem s konečnou platností přičlenili mexickou Kalifornii a britský Severozápad k americkému území.
South Pass City, vzniklé za zlaté horečky, hrálo v dějinách USA ještě jednou klíčovou roli. V prosinci 1869 člen Zákonodárného sboru pro území Wyomingu, William H. Bright, přesvědčil své kolegy, aby jako první na světě přiznali ženám plné volební právo. Dva měsíce na to se jedna z těch, které přišli do South Pass nedávno, Esther Hobart Morrisová, stala městskou smírčí soudkyní - první ženou v úřadě soudce v Americe.
V malé zbrojní továrně Freedom Arms, Inc. Se Wayne Baker a Dick Casull starají o to, aby bylo možné realizovat další právo typické pro Wyoming - právo nosit zbraň. Ve Wyomingu je naprosto legální mít u pasu pověšenou pistoli, musíte ji ovšem nosit zjevně.
„Tady ve Freedom vyrábíme Rolls-Royce mezi revolvery . 454 Casull, s dvojnásobnou průrazností než má 44magnum“, říká W.Baker. Potěžkává v ruce jeden z těch nablýskaných pětiraňáků po tisíci dolarech za kus. Wayne namíří teleskopickým zaměřovačem a na vzdálenost 75 stop ( 22,5 m ) snadno nasází všech pět ran do kruhu o průměru jednoho palce. Konstruktér zbraně, mistr puškař Dick Casull, mi ukázal první pistoli, kterou kdy vyrobil - udělal ji v autosprávkárně svého otce, když mu bylo 12 let, přičemž použil osy z Fordu Model A. Poblíž jeho domu vyzkoušeli Dickův nejnovější prototyp, automatickou pušku pro potřeby vězeňských stáží. „Zkus, jak jemně střílí“, říká Dick. Autor zasadil pažbu zbraně do ramene a pokropil zásobu palivového dřeva na zadním dvoře několika dávkami. Ta ohromující zbraň stále držela naprosto předśně zamířená na cíl. „Jen dál, střílej dál. Zásobník má 354 (!) ran“, říká Dick a pak jenom upozorňuje: „jen dej pozor na satelitní anténu“.
Bílí muži, kteří prozkoumávali Wyoming ve dvacátých a třicátých letech 19. Století, byli trappeři, muži jako Jim Bridger, Jedediah Smith a Kit Carson. Na bobřích kožešinách se tehdy dalo pořádně vydělat. Tito horalé se mnoho naučili od rodilých Američanů - mysleli jako Indiáni, dokonce se oblékali jako oni, spousta z nich si za manželky vzala Indiánky. Jednou ročně se scházeli na „rendezvous“, aby prodali kožešiny, nakoupili potřebné zásoby a potlachali si o novinkách.
Dostali jsme se mezi znovuzrozené dočasné pionýry na 19. Výročním Mountain Man Rendezvous ve Fort Bridger. Byli tu právníci, instalatéři a účetní z celé země, odění do jelenice, samé třásně, na hlavách klobouky z bobří kožešiny. Na čtyři dny, plné střílení, vrhání tomahawků a večer indiánských tanců kolem velkého poradního ohně, si za domov zvolili týpý. Ti z nich, kteří jsou dovednými řemeslníky, vystavují na trhu na rozprostřených houních své zboží: bowiové nože, svíčky, mokasíny z losí kůže, křesací zámky k puškám, sněžnice, cínové nádobí a ručně balené doutníky. Auto vyzkoušel zprohýbaný kovbojský klobouk se širokou střechou, vyrobený z bobří plsti, poněkud příliš schlíplý, než aby byl podle módy. Žádný problém. Šedovlasý trhovec mu předvedl, jak se to dá napravit obyčejným lakem na vlasy ve spreji.
Na severovýchod státu, kde leží Grand Teton National Park, Jackson Hole a Yelowstone, směřuje ročně kolem pěti miliónů turistů, aby si na vlastní oči prohlédli nejopravdovější kus Wyomingu.
Jackson, město westernového rázu, leží obkroužené horami na jižním okraji údolí zvaného Jackson Hole. Za rušného letního dne zaplní zdejší butiky, restaurace, umělecké galerie a obchody s lyžařskou výzbrojí na 60 000 turistů. Lyžaři tu mají na svědomí pravidelně zimní dopravní zácpy. Na vrcholu Rendezvous Mountain obyčejně napadne kolem 400 palců (přes 10,5m) sněhu a to znamená spoustu dobrého prašanu pro sjezdovku s převýšením 1262 m , největším ve Spojených státech. Ale na strmých svazích a při hlubokém sněhu vzniká nebezpečí lavin. „problém je v tom, že stále víc a víc lyžařů opouští přeplněné sjezdovky a odchází na dlouhé výlety na běžkách“, říká Rod Newcomb, ředitel American Avalanche Institute (Americký institut pro výzkum lavin) ve Wilsonu. AAI řídí po celých Skalistých horách tréningové kursy zaměřené na vyhodnocování sněhové situace na záchranářské techniky.
Zdá se, že život ve Wyomingu v člověku vyvolává na povrch schopnosti vypravěče, často i básníka. Možná je tomu tak proto, že u této země je třeba počítat s tím, že v jedné chvíli vám osvěží duši, a v příští se vás pokusí zabít. Na každoročním festivalu kovbojské poezie Wyoming Cowboy Poetry Round-Up v Rivertownu jsou slyšet honáci se stříbrnými hlasy recitovat - nebo brnkat na kytaru a pobrukovat - verše o volnosti rančerského života: „Klobouk měl pošoupnutý dozadu, ostruhy mu cinkaly...“, nebo pověsti o strašných wyomingských bouřích: „...ten vítr s tasenými šavlemi, vedl útok s řevem démona“. A často se tam objeví humor. Později autora pozval básníka - rančer Pete Cameron - se svou partnerkou Sárou Merkelovou na místo, které je inspiruje „ Hoback Basin, 30 mil JV od Jacksonu. Potom v jejich útulném domě na ranči pojedli Sářino dušené losí maso a domácí chléb, usazení u velkých kamen na dřevo. Vedle toho, že chovají dobytek a mají stáje plné koní, dodávají Pete a Sára losy pro Wyoming Game and Fish Department. Pete dělá průvodce turistických skupin směřujících do Gros Ventre Range. Sára pracuje tři dny v týdnu jako ošetřovatelka v nemocnici v Jacksonu a ještě má na krku dva berany a stádečko ovcí. „Za tuhle scenérii zaplatíme cokoli“, říká Pete. „Je tu prostý život“, uvažuje nahlas, „a v zimě to tady rozhodně není pro zbabělce. Ale Wyoming za to stojí“.
(překlad JUDr. Jan Mrlík, nám. Svobody 19, Střelice) >>Zpět<<